Těchonínem od doby
výstavby opevnění a místních kasáren do dneška prošlo nesčetně vojáků a
důstojníku československé armády různých hodností. Někteří zde byli a jsou
dobrovolně, někteří sem byli služebně převeleni, ale někteří se do
Těchonína dostali z donucení. Těmito obyvateli byli hrdinové -
legionáři, kteří byli komunistickým režimem v rámci konkrétní
vyhlášky z roku 1951 vystěhováni z Prahy ze svých domů a bytů, bez
možnosti jakéhokoli odvolání. Jejich novým domovem se staly "důstojnické"
bytovky (dnes místními nazývané "staré"). Všechny čtyři bytovky byly obsazeny
bývalými legionáři. Byli mezi nimi
kpt. Kapucián, major Brož,
Otokar Kinský, Větvička, Verner, Lípa, Hofírek, Hejl a další. Staří vojáci
tak skončili daleko od svých rodin, bez pomoci milujících dětí,
degradováni z generálů do vojínů, v určitém období jim byla odebrána penze
a jako „přisluhovači buržoasie“ neměli nárok na otop.
Pokud je zmínka i o generálech armády první republiky, byl to gen.
Tallavania a gen. JUDr. Robert Vobrátilek, který bydlel v č.
p. 172.
Gen. Vobrátilek se narodil
2. 6. 1886 v Chocni v rodině
železničáře. V roce 1906 vystudoval gymnázium ve Vysokém Mýtě a v roce
1911 absolvoval právnická studia na Univerzitě Karlově v Praze. V roce
1912 se oženil a působil jako redaktor časopisu Východočeský kraj ve
Vysokém Mýtě.
Vojenskou službu nastoupil u pěšího pluku č. 98, vychodil školu
jednoročních dobrovolníků, stal se kadetem, praporčíkem a od 1. 11. 1914
poručíkem a velitelem roty. Byl vyslán na ruskou frontu a už v květnu
téhož roku se mu podařilo dostat do ruského zajetí za přispění třetí roty
České družiny v ruské armádě, která pod velením prap. Husáka zajala část
36. rakouského pluku, ke kterému příslušel.
Než byl povolán do služeb v našich ruských legiích, vstoupil dobrovolně
do srbské armády, s níž se jako důstojník srbské armády účastnil bojů v
Dobrudži, kde byl 25. 8. 1915 raněn do nohy, zůstal ale u svého útvaru,
až 21. 9. 1916 byl znovu raněn do pravého boku, takže byl odvezen do
oděsského lazaretu. Dne l0. 3. 1917 přešel do českých legií v Rusku. Byl
přidělen k 9. rotě l2. střeleckého pluku s hodností podporučíka ruské
armády. Krtátce na to se stal velitelem 2. roty 3. střeleckého pluku a 29.
5. 1917 velitelem 1. praporu III. pluku, s nímž se účastnil památné bitvy
u Zborova. Svou statečnost prokázal v boji u vesnice Cecové, kde v čele
praporu vtrhl do linie nepřátelských zákopů a podlomil sílu protivníka.
Utrpěl však při tom vážné zranění , které jej na čas vyřadilo z bojů. V
srpnu 1917 se však uzdraven, ale s těžkým zrakovým defektem vrací na
bojiště, vstupuje do 1. čs. střelecké divize, zformované ze 3. střeleckého
pluku a stává se velitelem 3. praporu 4. střeleckého pluku. S ním přichází
k Bachmači, kde se významně podílel na úspěšných bojích.
V dubnu 1918 bojuje spolu s por. Gayerem u Penzy, Bezenčuku a Lipjag. Po
jeho smrtelném zranění přejímá velení pluku dne 4. června 1918 a s ním
dobývá Samaru, Syzraň a Nikolajevsk.
V říjnu 1918 je vyhlášena samostatnost naší vlasti, ale naše legie se
přímo domů vrátit nemohou. V dubnu 1919, již jako major přechází br. Dr.
Vobrátilek do štábu čs. legií na Rusi a stává se vojenským velitelem
Irkutska, později posádkovým velitelem v Charbinu. Teprve 20. října 1920
opouští své poslední působiště na východě a vrací se do osvobozené vlasti.
Je povýšen na podplukovníka a pracuje na Zemském vojenském velitelství v
Praze, a od února 1924 jako plukovník na MNO. Od roku 1932 vede
presidiální odbor MNO, od 31. 3. 1934 jako jeho plnomocný šéf. Svou
vojenskou kariéru dovršil povýšením na generála čs. armády.
Z první světové války si vysloužil četná bojová vyznamenání. Z Balkánu to
byla srbská medaile Za chrabrost a Řád rumunské koruny z Dobrudže, z Ruska
kříž sv. Jiří, řády sv. Stanislava a sv. Vladimíra. Byl třikrát vážně
zraněn.
V soukromém životě se často účastnil tělovýchovných a kulturních podniků
s celou svou rodinou, byl předsedou Družstva pro postavení sokolovny a
právním poradcem hradčanské sokolské jednoty.
Ve druhém odboji za nacistické okupace prokázal gen. Vobrátilek významnou
neokázalou, ale neobyčejně účelnou aktivitu ve skrytém domácím odboji, a
to ve 3 směrech:
1) Byl předsedou správní rady Akciové společnosti Sázava, která byla
oficiálně ustavena za účelem zakládání a provozování ozdravoven. Využívala
prostředků z bývalých vojenských zátiší a vybudovala např. známou
zotavovnu ve Slapech. Tajně však financovala vysílání vybraných
spolehlivých příslušníků bývalého důstojnického a rotmistrovského sboru do
zahraničí, přičemž se angažovali např. pplk. Balabán, plk. Vedral (známý
veřejnosti pod krycím jménem gen. Sázavský) a gen. Boček. Utajených zdrojů
bylo využíváno také k sociální podpoře vězněných a pronásledovaných
ilegálních pracovníků domácího odboje a jejich rodin.
2) Byl členem ilegální skupiny domácího odboje KAR. kterou řídil
František Šmejkal, ředitel Živnobanky, který později padl v Pražském
povstání. Tato skupina v poměrně značném množství opatřovala, přechovávala
a ukrývala na různých místech zbraně a střelivo pro potřebu utajených
skupin odporu a partyzánské skupiny. Vyhledávala a připravovala vhodné
tajné skrýše pro skladování pohonných hmot, sloužících jako železné zásoby
pro případ náhlého vzplanutí povstání. Snažila se ztěžovat totální
nasazování našich lidí do zbrojních závodů v říši, získávala zprávy o dění
v naší obsazené zemi a zprostředkovávala informace o důležitých věcech do
zahraničí i pro zdejší partyzány. Ze členů odbojové skupiny KAR jsou kromě
již jmenovaných známy tyto osoby: Jaroslav Kubíček, prof. v. v., advokát
Egon Štern, ved. adjunkt ČSD Václav Vít, inspektor tajné policie v. v.
Jaroslav Kinkorn, techn. komisař hl. m. Prahy ing. Jaroslav Lanč,
obchodník J. Vejvoda.
Činnost gen. Vobrátilka v této skupině byla zejména informativní a týkala
se především otázek vojenského charakteru. Gen. Vobrátilek byl vedoucím
zpravodajského oddílu. Význam jeho činnosti v KAR dokládá mimo jiné
pochvalné uznání I. stupně, které mu udělilo Sdružení brdských partyzánů a
revolučních bojovníků KAR v ocenění vynikajících zásluh, projevených v
boji za osvobození naší republiky z nepřátelského obsazení.
3) Gen. Vobrátilek byl členem odbojové organizace ŘÍP, řízené předsedou
Aloisem Petrem, politických jednatelem československé strany lidové. Tato
organizace vytvářela ilegální Národní výbor, složený ze zástupců všech
českých politických stran.
Plánovaný záměr, aby vedení vojenských akcí připravovaného převratu bylo
svěřeno gen. Vobrátilkovi jako zkušenému a osvědčenému veliteli
československých legií na Rusi, se neuskutečnil.
Gen. Vobrátilek byl skromným, ale neobyčejně erudovaným mužem vzácného
charakteru ušlechtilého člověka. Už za první světové války prokázal svou
statečnost, bojové hrdinství i velitelskou prozíravost. Byl přesvědčeným
humanistou, bojovníkem za právo a spravedlnost, jak jej poznali lidé z
jeho okolí, i jak to dosvědčil svými činy a životem, oddán potřebám
vlasti a národa.
V roce 1945 se přihlásil znovu do aktivní služby, poslán na dovolenou a
poté penzionován, v roce 1947 podpořil svým vstupem Národně socialistickou
stranu, kam se přihlásil i jeho syn Vladimír Vobrátilek. Ten byl těsně
před závěrem studií na právnické fakultě UK vyloučen z politických důvodů
ze studia na „všech VŠ“ v Československu.
V roce 1951 byl gen. Robert Vobrátilek v důsledku vyhlášky nucen
opustit svůj byt ve Střešovicích a odsunut z Prahy, aby dožil v obci
Těchonín. V tomto roce mu také byla zastavena výplata
důchodových dávek.
Jako „přisluhovači buržoasie a kapitalismu“ mu byly v jedno období
odebrány i lístky na potraviny. Po celou dobu svého pobytu zde neměl nárok
na otop a tak těžce invalidní, chodil do lesa na šišky, kterými topil.
Existují dopisy, kde se před smrtí svěřuje, že mu lékař odmítá
předepsat léky, které na podporu srdeční činnosti užíval. Přes všechny
tyto jeho životní překážky si obec Těchonín oblíbil a rád o vsi a zdejším
dění hovořil se svou početnou rodinou, která ho často navštěvovala. Taktéž
i pro ostatní legionáře se Těchonín stal milovaným místem kde
dožili...
Gen. JUDr. Robert Vobrátilek, podporován svými dětmi zemřel 7. 12. 1956 v
Praze ve Vojenské nemocnici na mozkovou mrtvici, a je pochován na
bubenečském hřbitově v Praze. |
